Jak Venďa zvládla svou životní výzvu: 101 km na B7

B7 moje životní výzva, můj sen… Tak začala zpráva od Venďy, kterou mi poslala po dokončení letošního legendárního beskydského ultramaratonu B7 (Beskydská sedmička). Je to zpráva, kterou jsem si přečetla se slzami v očích a hrdostí v srdci. Protože Venďa není jen klientka. Je to žena s obrovskou vůlí, touhou chtít od života víc, máma tří dětí, která žije s vědomím, že chce své tělo pochopit, podpořit a postarat se o něj, ne ho trestat.

Venďa se mnou konzultovala výživu přesně tak, jak bych si přála, aby to dělal každý sportovec: s otevřeným přístupem, se zájmem o význam a důsledky každé volby, se snahou testovat, zapisovat a vyhodnocovat. A taky se zdravou opatrností, protože má Crohnovu chorobu, omezenou toleranci laktózy a nebyla fanouškem gelů. A přesto to dokázala. Zpráva od ní pokračovala:

Vůbec mě nenapadlo vzdát to, i když klacků, co mi padaly do cesty, bylo hodně. A najednou to bylo tady, rok přípravy utekl neskutečně. Ty emoce na startu, wau nepopsatelné. V hlavě mi jelo, že nesmím hlavně přepálit začátek, běžela jsem k prvnímu kopci a běželo se mi krásně.

V tréninku se učila se jíst i když neměla hlad, testovala, co ji sedí a jak často jíst, při jaké intenzitě, co která potravina dělá. Učila se pít i když neměla žízeň. Dávkovali jsme sacharidy hlavně v obyčejném jídle (sušenky, toasty, tyčinky…), pití mělo za úkol doplnit elektrolyty a tekutiny. V ultra závodech je dobré rozdělit sacharidy a tekutiny zvlášť. To vše se můžeš dozvědět taky na víkendovém soustředění Strava běžce (7.-9.11.2025). Nastavily jsme strategii, která respektovala její trávící trakt, ale také realitu horského ultra závodu. A pak to celé přenesla do praxe:

Myslela jsem na, že musím jíst i když nemám hlad, pít i když nemám žízeň. A tohle jsem si nastavila v hlavě a pak si jen vždycky v hlavě počítala, jak dlouho jsem nejedla a kdy se mám najíst příště.

Nakonec si vzala při závodě i gel, který zkusila 14 dní před startem. Takže ho použila i v závodě:

Dokonce jsem dala i gel a neskutečně mě nakopl. Na Lysé jsem byla za 45 minut, takže pecka a dolů to běželo samo. Cítila jsem, jak mám dobrý čas, vůbec mě nebolely nohy. Jen ztuhlé, a to jsem vždy rozběhala a šlo to. První kopce ve tmě byly paráda, jak všichni šli, svítili a ta vzájemná podpora, pomoc, pecka.

Na občerstvovačkách se nezdržovala – jen voda, elektrolyty, posolený banán, kousek čokolády a jelo se dál. Svoje odzkoušené jídlo si nesla s sebou. Nejvíc zpomalila na Ostravici, kde ji čekal manžel. Venďa to celé uběhla s klidem, bez bolestí a s hlavou, která věděla, co má dělat. Když mi napsala, že se cítí „jen unavená“ a že může normálně chodit, věděla jsem, že to byl závod, který běžel nejen přes kopce, ale i přes disciplínu, důvěru a chytré rozhodování. V krizi kolem 35. kilometru ani na předposledním kopci to nezabalila:

Chtělo se mi hrozně spát, připadala jsem si jak opilá, motala se mi hlava, mlha, foukalo a pršelo. Lupla jsem želé ovocnou tyčinku, pila, snažila se držet tempo v chůzi a pomohlo to. Pak mi dal zabrat předposlední kopec, místo cesty byl potok, voda mi protekla botama a byla mi zima, pořád jsem myslela na to, že musím jíst. A tak jsem držela tempo a myslela jen na to, že brzy bude cíl.

A pak ten moment, kdy došla do finiše:

Poslední kopec, už jsem jen myslela na ten červený koberec. A v cíli jsem brečela radostí. Takový zážitek a zkušenost mi nikdo nevezme a já mám pocit, že to můžu dokázat znova. Budu pro to dělat maximum. Jednou to podle mě nikdo nemůže jít, jak do toho naskočíš, musíš to proste zkusit znovu.

Součástí přípravy nebyla jen předzávodní strategie a závod samotný, ale i to, co přijde po něm. Věděly jsme, že tělo bude po takovém výkonu vyčerpané nejen svalově, ale i metabolicky. Proto jsme měly připravenou strategii i na dobu po doběhu recovery výživu, šetrné dávkování jídel, dostatek tekutin, solí a hořčíku. Venďa to zvládla skvěle, i když první den spíš polehávala a jedla jen po troškách. Naslouchala tělu a věděla, že regenerace je součást výkonu, a i díky tomu mohla už pár dní po závodě normálně fungovat. Zpráva, kterou mi poslala, končila takto:

Jani, moc moc ti děkuji za to to, že sis mě vzala pod křídla i když pro jiné jsem byla oříšek. Naučila jsi mě jíst, mít energii, a hlavně jsi mi pomohla připravit tělo na takovou zátěž. Bylo to neskutečně poznat. Měla jsem sílu, necítila bolet a na konci byla jen unavená. Můžu normálně chodit. Mám jen oteklé prsty a chodidla. Pomalu se vracím zpět a vím, že to zase zvládnu, díky tobě. Těším se na příští setkání a třeba i ten kemp s tebou. Ještě jednou obrovské díky.

Proč to sdílím?

Protože Venďa je důkazem, že i s chronickým onemocněním, s respektem k vlastním omezením, ale s jasnou hlavou a trpělivou přípravou se dají plnit velké sny. Protože výživa v ultra závodě není o dokonalosti, ale o poznání, nacvičení a strategii. S Venďou spolupracujeme od června 2024. Tehdy to celé začalo úplně jednoduše – ne laděním výkonu, ale tím, jak jíst normálně, jak jídlo kombinovat, udržet si zdravou váhu a časem nepřibírat – a to všechno s ohledem na její zdravotní omezení. Hledaly jsme cestu, jak si jídlo zjednodušit, ale zároveň dodat tělu vše potřebné. Učily jsme se, co tělu dělá dobře a co tělo zvládne při běžném režimu i v tréninku. Teprve když jsme zvládly základy, začaly jsme postupně stavět i na výkonu. A to je důvod, proč to celé mohlo fungovat i na 100 kilometrech v horách. Díky tomu mohla jít Venďa do B7 s tělem, kterému věřila a které uměla poslechnout.

Jsem pyšná, že jsem součástí její cesty a společně se těšíme na další výzvy.

Chceš taky zažít, co dokáže tvoje tělo – když mu dáš správné palivo?

Venďa je důkazem, že i dlouhé závody se dají zvládnout bez utrpení, pokud máš plán, připravené tělo a hlavu v klidu. A přesně na to se zaměřujeme na mém běžeckém soustředění pro hobby běžkyně a běžce (7. – 9.11. 2025) – bez výkonnostního stresu, bez extrémů, ale s důrazem na výživu, regeneraci a opravdovou radost z běhu.

Mrkni sem, co chystám: Otevřít info o běžeckém soustředění